Grafičky, pedagožky a představitelky experimentální kresby Inge Koskové se ve svém posledním rozhovoru Jakub Straka ptal na situaci na Univerzitě Palackého na přelomu 50. a 60. let i jaké výstavy moderního umění navštívila během bývalého režimu. Také se dozvíte, co inspirovalo její přesun od zobrazování reality ke snovosti a proč se rozhodla tvořit perem a tuší.

Vím, že jste v letech 1957–1961 studovala výtvarnou pedagogiku v kombinaci s matematikou a deskriptivní geometrií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jaké byly tehdejší poměry na vysoké škole?

Měla jsem dojem, že je to pokračování střední školy. Učitelé, kteří byli původně ze střední školy, nám vše velmi dobře vysvětlovali, ale vědeckým pracovníkům jsme rozuměli hůře… Aktivní umělci z Olomouce byli přísní; museli jsme všude být včas a pořád něco dělat. Přizpůsobovali jsme se těmto požadavkům, stěhovali jsme se z jedné budovy do druhé, abychom všechno stihli.

Protože matematika a deskriptiva nenarušovaly socialismus, byl o nich dostatek odborné literatury. Zato jsme neměli dost studijního materiálu o současném umění. Pokud měl člověk možnost cestovat po československých galeriích, mohl mimo díla v duchu socialistického realismu jen výjimečně vidět kvalitní umění, např. dílo Václava Špály… Jednou nám pan docent Beran přinesl „napsanou“ kresbu od Henriho Matisse – a my jsme byli u vytržení. Bylo to něco úplně jiného, nového. Ve studijních oborech kresba, malba a modelování jsme zobrazovali skutečnost. Mně to vůbec nevadilo, protože jsem ráda pozorovala a kreslila to, co jsem viděla. Ale chyběl nám, mně a dalším studentům, prostor pro výtvarné sebevyjádření, neměli jsme podněty, netušili jsme, že by se dalo tvořit jinak. V dějinách umění jsme se dovídali hlavně o ekonomických a sociálních problémech historických epoch, jediná učebnice, ze které jsme mohli čerpat, byly Dějiny umění v obrysech od Antonína Matějčka. Zajímavé to začalo být, až když na katedru přišel v roce 1962 Václav Zykmund.

V čem konkrétně se jeho pohled na umění a výuku lišil od předchozí praxe?

On do ní vnesl současnost. Měl přístup k diapozitivům a literatuře, protože jeho žena pracovala v knihovně, a svobodně přednášel, takže jeho přednášky navštěvovali nejen studenti výtvarného oboru, ale i studenti jiných oborů. (V té době jsem už měla po studiích a pracovala jsem na katedře jako asistentka pro kresbu). Posluchači seděli v lavicích, na podlaze i na oknech. Kouřilo se tam. Zykmund tam měl láhev vína… Teprve tam jsem poznávala českou i světovou modernu.

Tím se dostáváme do období „uvolněných“ šedesátých let.

Ano. Těsně po státnicích jsem dostala práci jako asistentka na Katedře výtvarné výchovy, kde jsem působila až do roku 1964. Práce mě těšila, přicházeli šikovní studenti a jako pedagog zde později působil také František Dvořák. Zykmund byl jako teoretik možná progresivnější, ale Dvořák znal osobně mnoho českých umělců a měl velký přehled jak o současném umění, tak o umění minulých století…

Byla to také doba, kdy se konaly některé vynikající výstavy soudobého umění. Tabu moderny bylo prolomeno a v českých výstavních síních byly najednou k vidění surrealistické i abstraktní malby.

Těšilo mě všecko, co jsem doma i v cizině viděla, moc se mi líbilo třeba dílo Kleea, Kandinského… Moje kresba se také začala proměňovat, tvořila jsem např. krajiny z částí lidských těl, inspirovala mě řecká mytologie… Byla to taková moje snová obraznost.

Zmínila jste, že jste vycestovala do zahraničí. Kdy a kam to bylo?

Protože můj otec byl původem Němec a po válce zůstal v Německu, dostala jsem povolení navštívit ho v Brémách poprvé v pětašedesátém roce. Moc výstav jsem tam neviděla. Ale v roce šedesát sedm, o Vánocích, jsem dostala povolení navštívit jeho bratra, mého strýce a jeho rodinu, v Mnichově, kde byly nádherné sbírky středověkého a moderního umění. Byla jsem u vytržení. Poprvé v životě jsem viděla originály Die Brücke, Marca Chagalla a dalších.

Musel to být neuvěřitelný zážitek, protože i když jste některé obrazy mohli znát zprostředkovaně z knih, reprodukce v nich byly černobílé. 

Ano, ale ani s barevnou reprodukcí to není stejné. Originál „vysílá“ a je v něm síla, kterou nelze reprodukovat.

Byly pro vás důležité také jiné podoby kultury, jako hudba, literatura a film?

Hudba mě vždycky zajímala. Někdy jsem se rozjela na festival Pražské jaro, to byly úžasné zážitky. Ale také v Olomouci byly zajímavé koncerty, přijel třeba violoncellista Mstislav Rostropovič. Mám dojem, že v hudbě byla větší volnost než v zobrazení.

Měla jste někdy problém s komisí nebo nějakým „hodnotícím orgánem“, jak se tehdy oficiálně říkalo, kvůli své tvorbě?

Ano, ale až později, během normalizace. Měla jsem možnost vystavovat jako studentka a pak myslím v pětašedesátém roce. Když mě a mé kamarády z Olomouce vyzval Svaz výtvarných umělců k účasti na výstavě v Ostravě, to bylo v sedmdesátých letech, sbalila jsem a poslala své obrazy na výstavu – a po nějaké době mi soudruzi řekli, abych si je vyzvedla v Hranicích na Moravě. Ani je nevybalili. Po studiích jsem toužila nejen tvořit, ale také občas něco vystavit, pedagogové nás k tomu vedli… Po této zkušenosti jsem neviděla smysl, proč tvořit. Ale ukázalo se, že to bylo pro mne dobré nakopnutí. Od té chvíle jsem si prostě kreslila, co jsem chtěla, nemusela jsem se na nic ohlížet, prokreslila jsem se „k sobě“.

Tlak zvenčí také podnítil vznik jakéhosi společenství, komunity. Měla jsem v Olomouci spoustu kamarádů výtvarníků, narozených kolem roku 1948, se kterými jsme se scházeli a navzájem si ukazovali, co jsme udělali, povzbuzovali se ke tvorbě, a to bylo výborné. Dodnes se rádi vidíme a přejeme si navzájem úspěch. Člověk je rád součástí nějakého lidského společenství, třeba jen rodiny nebo zahrádkářského klubu. My výtvarníci jsme se sešli ve skupině, kde jsme si mohli popovídat o umění a držet tak při sobě.

Vraťme se zpět do šedesátých let, která někteří považují za příslovečná…

IK: Vznikaly krásné filmy. Myslím, že už tehdy existoval filmový klub, kam jsem chodila na skvělé české filmy, ale také na zahraniční filmy režisérů jako Vittorio de Sica nebo Federico Fellini. Chodila jsem do Divadla hudby, hodně jsem četla: odbornou literaturu, psychologická romány, např. také knihy Doktor Živago od Borise Pasternaka a Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna, které později putovaly do trezoru. Přestože jsem jako učitelka do školy dojížděla a ve škole bylo hodně práce (učili jsme jeden čas i v sobotu), ještě večer jsem stíhala filmy a různá setkání. Dnes už bych to nedokázala.

A četla jste knihy o umění?

Někdy jsem chodila do univerzitní knihovny a listovala v monografiích umělců, v časopisech o umění… Do své vlastní knihovny jsem si pořizovala knihy o umění, slovníky, monografie, četla jsem je, učila se…

Jak jste prožívala rok 1968 a především pak srpnovou okupaci?

To bylo zajímavé. Otec mé kamarádky z Kroměříže měl cestovku a zorganizoval na přelomu července a srpna zájezd do Itálie. A tak jsme jeli, dva autobusy, Italové koukali na nás jako na kočovníky, ale byl to krásný pobyt, ze kterého jsme se radovali. V té době byl Dubček známý a Italové ho oslavovali, ale jednou nám tam někdo ukázal časopis, kde na přední straně byla mapa Československa v obležení tanků a chlapíků v rubáškách. My jsme se tomu smáli, nevěřili jsme. Domů jsme se vrátili pouhý jeden den před okupací. Ráno jsem si pustila rozhlas a v něm zpráva o přesunu okupačních vojsk. Napadlo mě, že je to stejná hra, jako když v Americe v rozhlase ohlásili příchod Marťanů a všichni se vyděsili. [Řeč je o rozhlasové adaptaci Války světů, která v roce 1938 vzbudila mediální paniku z údajné mimozemské invaze – pozn.] Ale tentokrát to byla pravda. Lidé běhali po městě a sundávali cedule s názvy ulic a čísly domů. Večer jsem byla u přátel, povídali jsme si, venku tma – a protože bylo stanné právo, zůstala jsem tam přes noc. Po ulici mezitím hrčely tanky.

Napadlo Vás, že byste kvůli okolnostem emigrovala?

Ne. Jednak jsem neměla jazykové znalosti a jednak jsem tu měla rodinu. Nedokázala jsem si ani představit, že bych žila někde jinde. Možná mám takovou povahu, že žiji a dělám svou práci v podmínkách, jaké jsou.

Jak se po srpnové invazi proměnilo prostředí na vysoké škole?

V osmašedesátém jsem už nepůsobila na vysoké škole. Učila jsem na Střední pedagogické škole v Přerově. V době před okupací jsem si alespoň mohla do hodin přinést noviny a se studenty jsme diskutovali o tom, co se děje doma a ve světě. A studenti byli nadšení. Po okupaci začali někteří studenti projevovat nechuť a nezájem o studium. Vše se změnilo. Po sedmdesátém roce dostávali dobré učitelské místo studenti s protekcí, zatímco ti další skončili v pohraničí nebo museli pracovat v jiném oboru.

Vždycky jsem ale měla to štěstí, že jsem potkávala zajímavé lidi, kteří mě inspirovali, se kterými byla radost se setkávat. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se seznámila s Adrienou Šimotovou, Věrou Janouškovou, Olgou Karlíkovou, Alenou Kučerovou a s mnoha dalšími. V Olomouci jsme se scházeli s kamarády výtvarníky, společně kreslili. Pracovala jsem tehdy v Moravských tiskárnách jako grafik, nebyla jsem tak přetížená, jako ve školství, mohla jsem více kreslit. Hodně pro mě udělal Jiří Valoch. Kreslila jsem si do šuplíku, ale když viděl mé kresby, rozhodl se mi uspořádat výstavu. Měl velký rozhled. Když se dozvěděl o někom na druhém konci republiky, nelenil se tam jet podívat na jeho dílo. Uspořádal několik výstav umělcům, kteří vystavovat v té době nesměli.

Říkala jste, že jste se v určitém okamžiku odklonila od zobrazování reality ke snovosti. Zaznamenala jste u sebe po roce 1968 další takový tvůrčí obrat, třeba k abstrakci?

V šedesátých letech jsem reagovala kresbou i malbou a grafikou na vnější události jako byl 21. srpen 1968. Inspirovaly mne ale také Bergmannovy filmy, řecká mytologie, zážitky z cesty do Itálie a vlastní prožívání času. Z detailů viděné skutečnosti, zejména figurální, jsem tvořila snové obrazy. V sedmdesátých letech mě i nadále zajímal člověk a jeho existence. Člověk zápasící, prchající, tísnící se v hloučku, nacpaný do zavřených prostorů. V dalších letech vznikaly krajiny, psaní, rytmy, kresby s mantrou, tělové pocity a záznamy při poslechu hudby.

Nemůžu se nezeptat: proč kresba perem a tuší?

Čára perem a tuší, dřívkem, štětcem, rukama je definitivní, nedá se gumovat, opravovat, práce vede k hlubšímu soustředění. Je výrazná. V dětství jsem často a ráda kreslila perem a tuší podle Mikoláše Alše. Ovlivnila mě také deskriptiva, kterou jsem studovala: obsahuje jen linie, čáry, které mají význam, jsou důležité. Postupně přecházím od jedné čáry k druhé, prožívám každou z nich, takže žádné mechanické vyplňování plochy. Pak mě zajímá kontrast velké bílé plochy a kresby, napětí a uvolnění. Snad mě ovlivnil zájem o starou čínskou a japonskou malbu.

Někdy se mluví o fenoménu olomoucké kresby. Vnímáte se jako představitelka tohoto nebo nějakého jiného konkrétního proudu? 

Myslím, že ano. Každý tvoříme trochu jiným způsobem, ale v přátelském duchu se vnímáme jako představitelé olomoucké kresby.

Jakub se zabývá uměleckými a kulturními dějinami 20. století, dějinami totalitních režimů a s tím spojenou problematikou traumatu a paměti. Za svou studii ‚Němci a Lidice: Příběh umění‘ (2023) získal Cenu profesora Milana Tognera. Ve svém výzkumu se aktuálně zaměřuje na období politického uvolnění v komunistickém Československu a kulturní výměnu se západními zeměmi. Od roku 2018 pracuje jako odborný pracovník a asistent projektového manažera ve Sdružení PAMĚŤ z.s.