Raně avantgardní instituce ve střední Evropě: Infrastruktury umění mezi impérii

We cordially invite you to the last lecture (held in the Czech language) of the SMArt Talks cycle of the autumn semester 2024! Our final speaker is Marie Rakušanová, a professor at the Department of Art History at Charles University in Prague. She specialises in the history of European modern and avant-garde art and methods of art history. She has published several books and articles at home and abroad and curated several exhibitions, for instance, at the Prague City Gallery, the West Bohemian Gallery in Pilsen, and the Moravian Gallery in Brno. She has been and is a member of research teams for many international projects. You can find the lecture’s abstract (in the Czech language) below.

Abstrakt

Avantgardy měly ambivalentní vztah k institucionální infrastruktuře, který souvisel s jejich antisystémovým zaměřením. Také v prostoru středovýchodní Evropy se setkáváme s hlasitými výzvami avantgardistů k reformě či ničení uměleckých institucí. Je však zřejmé, že když srbský umělec Petar Dobrović volal v roce 1919 po destrukci muzeí, měl jeho apel odlišný kulturní rámec, než podobné zvolání Filippa Tommasa Marinettiho ve futuristickém manifestu, publikovaném v roce 1909 v pařížském Figaru. Přednáška se zamyslí nad specifiky institucionální infrastruktury středoevropských a východoevropských avantgard v první třetině 20. století. Přestože politicky prošel region středovýchodní Evropy po první světové válce velkou politickou transformací, která se projevila zejména vznikem řady nových národních států, kulturně se stále musel vyrovnávat s geopolitickou pozicí „mezi impérii“ a jejich soupeřícími zájmy a ambicemi. Také středoevropská a východoevropská avantgarda musela při zakládání svých institucí čelit „inter-imperiální“ instrumentalizaci kulturní infrastruktury a to i v případech, kdy východiskem byla její absence. Navigovala v prostoru neustálého napětí a často podvratně využívala kolidujících politik různých impérií pro prosazování vlastní avantgardní agendy. Avantgardní instituce ve střední a východní Evropě však nelze idealizovat a jejich činnost interpretovat čistě jako výsledek snahy vyzdvihnout hlasy, které byly v rámci „inter-imperiálního“ soutěžení umlčovány. To ostatně nebylo podstatou kulturního a politického programu středoevropských a východoevropských avantgard a jejich instituce tak přinášely jak pozitivní změny stávajícího řádu a infrastruktury ve prospěch dříve marginalizovaných skupin společnosti, tak zachování statu quo, či dokonce jeho upevnění prostřednictvím specifického přivlastňování teorií eugeniky, rasismu, misogynie nebo v určitých segmentech fungování avantgardních institucí díky využívání tvůrčí a pracovní síly v liberálním či autoritářském kapitalismu.