Předpoklady a vznik principu kuchyňské linky

Před vznikem ucelené linky byl kuchyňský prostor tvořen nábytkem přejatým z jiných místností. Ten byl následně modifikován, aby byl použitelný ve specifických podmínkách kuchyně, pro něž jsou příznačné teplotní změny, a především náchylnost k vlhkosti. Významným dílem, jež se pokusilo o reformu tohoto prostoru, byla kniha Pojednání o domácí ekonomice pro uplatnění mladých dam doma a ve škole (1869) od Catharine Beecher (1800–1878). Ve svém spise se tato významná pedagožka a propagátorka vzdělávání žen zasazuje o koncipování kuchyňského provozu v rámci praktického sledu jeho jednotlivých částí. Jako první prezentuje kuchyni jako prostor, v jehož rámci se počítá s adekvátní režií světla; zdůrazňuje optimální dispozici oken a ergonomické řetězení pracovních ploch a úložných prostor (obr. 1). Tyto by měly být zároveň uceleny do souvislé a přehledné linie; odtud ostatně pramení termín kuchyňská linka.

Od kredence k sektorovému nábytku

Kromě modulárních skladebných celků operuje kuchyňský design rovněž se sektorovými bloky, jež většinou spočívají v samonosné rámové konstrukci, v níž jsou sdruženy do předem vymezených zón rozličné funkce. Prototypickým modelem, který podnítil zájem široké veřejnosti o tento způsob kuchyňského nábytku a zároveň vytvořil podmínky pro jeho etablování, byla na přelomu 19. a 20. století tzv. Hoosierova skříň (obr. 2). Ta spočívala ve skříňové sestavě osazené pracovní deskou a možností dodatečného vybavení dle potřeb uživatele; do této kategorie náležely stojany na talíře, trychtýře, či kolečka na snazší přemístění nábytku. Výrobky tohoto typu, rovněž známé pod familiárním označením Hoosierky (v českém úzu se pro ně vžilo označení kredenc), byly na vrcholu popularity ve 20. letech minulého století. Dnes jsou tyto nábytkové kusy cenným exponátem světových muzeí (figurují například ve sbírce Muzea Henryho Forda) a vyhledávaným aukčním artiklem.

Nové paradigma – tzv. frankfurtský model

V polovině 20. let minulého století však došlo k revoluci, jejíž důsledky dodnes ovlivňují podobu kuchyňského designu. Klíčovou úlohu v tomto obrodném procesu sehrála Margarete Schütte-Lihotzky (1897–2000), architektka, reformátorka bytové kultury a historicky první studentka vídeňské uměleckoprůmyslové školy. Významně se podílela na řešení problematiky bytové krize v meziválečném období. Byla rovněž jednou z aktérek vídeňského projektu Sozialer Wohnbau, pro nějž navrhovala typizované nábytkové komponenty interiérů. Mezi její klíčová díla patří projekt tzv. frankfurtské kuchyně (obr. 3), kompaktní sestavy skříněk půdorysně sdružených do tvaru písmene U.

Návrh vznikl v souvislosti s rozsáhlým projektem frankfurtského sídliště Die Neue Frankfurt. Schütte-Lihotzky reagovala návrhem této sestavy jednak na požadavek velkosériové produkce (sídliště čítalo zhruba 10 000 bytových jednotek), jednak na nutnost optimalizovat kuchyňský prostor tak, aby na relativně malé výměře (bezmála 6,5 m²) mohly být sdruženy veškeré požadované činnosti. Kromě kuchyňských úkonů šlo zároveň o žehlení, neboť kuchyň byla vybavena sklopným prknem zavěšeným na stěně, a částečně rovněž jídelnu. Ergonomické kuchyňské prostory byly poučeny provozy vlakových souprav, přičemž kromě provozního uspořádání sledovali designéři též vytíženost. Z dobových výpočtů, publikovaných v knize Nejmenší byt Karla Teiga (1932), vyplývá, že vlaková kuchyň vyhotoví průměrně 150 pokrmů denně. Soudě dle průměrné výměry dobových vlakových kuchyní (3,78 m²) by tedy nemělo činit obtíže – řečeno rétorikou dobové avantgardy – redukovat kuchyňský prostor při zachování plnohodnotné obsluhy domácnosti. Dobové racionalizaci přispívá rovněž volba materiálů a barev. Linky byly opatřeny modrým nátěrem, u nějž se předpokládalo odpuzování hmyzu, a přihrádkami na sypké suroviny z dubového dřeva, jemuž byly připisovány příznivé vlastnosti bránící vzniku a šíření larev červů.

Uplatnění frankfurtské kuchyně se neomezilo pouze na frankfurtské sídliště; mírně upravený exemplář užíval ve své brněnské vile také architekt Bohuslav Fuchs. V průběhu let prošlo ergonomické řešení kuchyňského provozu vývojem, mezi jehož články řadíme
tzv. stuttgartskou kuchyň (1928), vyhotovenou v souvislosti se sídlištěm Weissenhof Siedlung, či otevřené prostorové koncepty, jež oslabují hranici mezi kuchyňskou místností a jídelnou. S ním se můžeme setkat například v rodinném domě Nancy Willeyové (1934; obr. 4) Franka Lloyda Wrighta.

Kuchyň jako experimentální pole designu

Ergonomické náležitosti kuchyňského provozu jsou založeny na adekvátním rozvržení funkčních komponent, jež eliminuje nadbytečné kroky uživatele a zároveň zefektivňuje obsluhu. V tomto ohledu je kuchyňská linka reflexí funkcionalistických snah o racionalizaci bytové kultury, které k dosažení kýženého výsledku využívaly diagramy a studium jiných, především průmyslových provozů. Zde zároveň pozorujeme kořeny tzv. kuchyňského trojúhelníku, jenž byl etablován v 70. letech a který propojuje užívání mycí, varné a úložné (lednice) zóny do uceleného sledu.

V historii moderního designu však najdeme také přístupy k maximální možné redukci nadbytečného uživatelského pohybu. Německý designér Luigi Colani (1928–2019) navrhl roku 1969 pro německé studio Poggenpohl kuchyň (obr. 5), jíž prostorově redukoval natolik, že veškeré příslušenství se nachází v dosahu paže. Vize zároveň odpovídá Colaniho představě o organickém designu, v jehož tvarosloví převažují oblé prvky a konvexně-konkávní přechody mezi plochami.

Skutečnost, že již prvotní kuchyňské linky spočívaly v typizované skladebné sestavě vyráběné ve velkých sériích, posiluje paralely mezi tímto nábytkovým fenoménem a principy funkcionalistické bytové kultury. V této souvislosti nutno připočíst také úsilí o zefektivnění veškerých kuchyňských úkonů, jež se promítlo nejen do formálních náležitostí designu (snadno udržitelné materiály), ale též do reformy bytového prostoru, kde byly důležitou inspirací kuchyňské provozy vlakových souprav. Vzhledem k dataci vzniku frankfurtské kuchyně (1926) můžeme též hovořit o blížícím se stoletém výročí, které zasluhuje náležitou pozornost.

Jakub externě spolupracuje s Ústavem hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde přednáší o architektuře, zejména z období přelomu 19. a 20. století. Ve své publikační činnosti se zaměřuje na moderní umění a jeho interdisciplinární přesahy, mezi než patří především avantgardní literatura a průmyslový design. S tím také souvisí zaměření jeho doktorského výzkumu, který je založen na studiu konsekvencí mezi proudnicovým designem československých vozidel Tatra a moderním uměním a architekturou. Usiluje také o popularizaci dějin umění a architektury, a to prostřednictvím spolupráce se vzdělávacími a kulturními institucemi (například TIC Brno), kde pracuje na lektorských programech a tematických prohlídkách.