Marta Filipová

Mouřenínek Heleny Johnové a stereotypní reakce

Marta Filipová

Mouřenínek Heleny Johnové a stereotypní reakce

Článek byl publikován v knize: Emoce v obraze od středověku po současnost, Seminář dějin umění k poctě Ladislava Kesnera. Ivan Foletti, Jan Galeta, Ondřej Jakubec, Radka Miltová (eds.), Books & Pipes 2021

„Nevím, jak by (…) obstála figurka Heleny Johnové v dnešním pomateném světě,“ postěžoval si Jiří Hořava, sběratel keramiky, ve své monumentální knize o umělkyni Heleně Johnové v souvislosti s její soškou Mouřenínek. „(…) označení někoho za černocha už dnes zavání soudní žalobou pro rasismus, ostentativní zobrazování černochů v rolích sluhů a jiných podřadných profesí směřují k rozsudkům se zdůvodněním o ‘negativní stereotypizaci černochů’,” pokračoval Hořava (Hořava 2016, s. 123).

Tato osobní, emocemi prodchnutá reakce vyjadřovala jeho pobouření nad tím, co nejspíše považoval za nespravedlivou stigmatizaci umění. Přidal také několik příkladů podle něj nevinných děl zobrazujících černochy a zamítl jakoukoliv současnou kritiku jejich problematičnosti. Pro Hořavu bylo zobrazování postav černochů podmíněno historickým hledáním exotických námětů a barevných kontrastů. Ale stejně jako Hořava nechápe snahy o dekolonializaci historie umění, ostatní zase nejsou s to pochopit, že pro někoho mohou být podobné výjevy neškodné a vnímají je jen jako z jiné doby. V Čechách narozená keramička Helena Johnová (1884–1962) vytvořila prvního Mouřenínka v roce 1912 a do čtyřicátých let dala vzniknout dalším devíti stovkám variací v různých barvách. Ty zhotovovala v malých sériích a sama opatřovala glazurou. Jako dekorativní umělecký objekt dostal Mouření-nek nadsazené obličejové rysy, zdůrazňující jeho etnickou příslušnost. Na hlavě má vysoký, předimenzovaný turban, na sobě nadmuté kalhoty cibulovitého tvaru se šálou kolem pasu. Ve všech barevných verzích má každá část oděvu ji-nou, zářivou barvu, většinou červenou, modrou nebo žlutou, zatímco turban je převážně bílý s drobným, geometrickým vzorkem. Postava drží podnos s konvicí a šálkem. Mouře-nínka lze vyložit, a také tomu tak často bylo, jako nevinné zpodobnění exotického původu kakaa nebo kávy, kterou přináší. Umělčinu volbu černocha lze částečně přičíst touze vytěžit co nejvíc kontrastu mezi černou barvou pleti a bílým porcelánem. Ani to však byly v představivosti mnohých úzce propojeny a stavěny do protikladu s bílou barvou a bohatstvím.

Helena Johnová, Mouřenínek, 1912, Moravská galerie v Brně

Pro zobrazování černochů byly důležitou motivací i exotismy a orientalismus. V Rakousku-Uhersku a v českých zemích před rokem 1918 bylo lidi z mimoevropských zemí, ať už z Afriky, Turecka nebo Číny, vidět málo, ačkoliv samozřejmě existovali. Často byli vnímáni jako kuriozita, nebo dokonce dekorace pro bohaté. Kromě poddanství se černoši často dávali do vztahu s obchodem a propagací různých exotických produktů, hlavně kávy a kakaa. Například vídeňský ka-várník a dodavatel kávy Julius Meinl použil na své logo tzv. Meinlova Maura navrženého Josephem Binderem v roce 1924. Jedná se o chlapce s velikou, kulatou náušnicí a fezem. Podobně v  Československu bylo na čokoládovou tyčinku Kofila použito v roce 1923 logo od Zdeňka Rykra, zobrazující sedící černou, exotizovanou postavu se šálkem. Tyto zdánlivě neškodné, skoro až roztomilé obrázky černochů tak vstupovaly do obecného povědomí i v zemích, které nikdy kolonie neměly nebo je měly jen dočasně. Takový přístup normalizo-val zobrazení černochů dodnes.

Johnová se v Mouřenínkovi také zaměřila na externí znaky odlišnosti, které převedla do nadsazeného, objemného odě-vu a kontrastních barev. V jejím případě byla navíc černá barva pleti použita ke zvýšení dekorativního působení postav. Domnělá nepolitičnost této dekorativnosti z nich však také nevinná zobrazení nedělá. Zapadají do stereotypního, pod-vědomého chápání černochů jako sluhů a exotizovaných kuriozit, častých i ve středoevropském umění. Dnešní snahu nemůžeme považovat za nevinné umělecké gesto, odhaluje totiž mnohé o postoji k černochům na počátku 20. století. Černá barva pleti a poddanství totiž dekolonizaci umění a dějin umění, která se často považuje za relevantní jen v zemích s koloniální minulostí, lze tak lehce vztáhnout i na země, které s kolonizátory sdílely postoje a ná-zory. Johnová nemusela Mouřenínka zamýšlet jako rasistic-kou postavičku, nicméně na ni použila zavedené tropy o exotických odlišnostech, kterými přispěla k jejich šíření. Dnes i kvůli tomu budí zvýšené emoce. Proto je důležité rozpoznat takto zakořeněné myšlení a nezavrhovat ho jako přemrštěné, jako to rozhořčeně udělal Hořava.