Představujeme druhý ze série rozhovorů s umělci, které vede náš nový kolega Jakub Straka a to jak v rámci svého doktorského výzkumu, tak ze záliby ve volném čase. Tentokrát Jakub vyzpovídal Barboru Myslikovjanovou, se kterou si povídal o její fascinaci dětstvím, nadcházejících výstavách i prodeji umění na Instagramu.

Zaujala vás v poslední době nějaká kniha?

Kašpar noci od Aloysiuse Bertranda. Poezie v próze, krátké, temné povídky, které ale nemusíte číst chronologicky. Hodně se také vracím ke knize Král duchů od Michela Tourniera. Tam také vystupují děti – možná to nějak podvědomě vyhledávám.

Tvoříte některé své obrazy pod dojmem, který si odnášíte z literatury, hudby nebo filmu?

Rozhodně to byl film Michaela Hanekeho Bílá stuha, který se opět zabývá dětstvím a který mě inspiroval k maturitní práci. Hodně mě ovlivnil. Mám také ráda Davida Lynche, který dokáže budovat mysteriózní atmosféru. Můžu zmínit třeba film Mazací hlava, ale také méně známé Rabbits.

Michael Haneke je určitě fascinující postava evropského filmu. Ve své tvorbě se často zabývá sociálními otázkami a zobrazuje fyzické a strukturální násilí a pocity odcizení, které zažívají lidé v dnešní společnosti.

Líbí se mi u něj způsob budování napětí pomocí propracované psychologie. Že některé věci mohou být na první pohled hezké, ale mohou také děsit.

Říkáte, že něco hezkého na pohled může být zároveň děsivé, ale jistě to může být i naopak, totiž že něco děsivého, strašidelného nebo nepříjemného může být svým způsobem krásné.

Myslím, že ano. To nás přivádí zpět k smrti mé babičky. Na Moravě jsme se s ní loučili u otevřené rakve a mně se zdálo, ač to může znít divně, že vypadala krásněji, než když jsem ji viděla naposledy živou. Ani mi nepřipadala mrtvá, vypadala, jako by chtěla jít do divadla, byla krásná.

Budete v blízké době vystavovat?

Po dvou letech budu mít znovu výstavu v Galerii ART v Chrudimi, vernisáž bude 7. prosince. V současnosti jsem zastoupená na skupinové výstavě Happy Space II ve Vodárenské věži na Letné v Praze. V půlce května by pak měla začít výstava Michael Rittstein a Roman Franta a jejich žáci, kterou pořádá The Chemistry Gallery v Galerii Portheimka v Praze na Smíchově.

Happy Space? A budete tam vystavovat obrazy, které tematizují smrt?

(Smích) Nechávají na nás, co vystavíme. Loni se to konalo také a na první pohled tam nebyla jen pozitivní díla.

Dostala jsem také nabídku na novou monografii, která je vlastně pokračováním mé předchozí monografie Barbora M.: Holčička z odvrácené strany noci. Bude od jiného autora a bude se týkat tvorby od roku 2016 až doposud. K tomu by měla být i výstava.

Vystavujete pouze nové obrazy, nebo i starší dílo?

Většinou vystavuji nové obrazy doplněné staršími. Jednou jsem uspořádala výstavu, kde jsem nové obrazy doplnila obrazy ze střední školy, o kterých jsem si dlouho myslela, že nejsou dost dobré, ale zjistila jsem, že i když jsou rozdílné, nějakým způsobem spolu navzájem komunikují. Někdo svůj starý obraz přemaluje. Ale já bych své staré věci neměnila, je v nich vidět posun.

Někteří umělci dokonce považují svůj první obraz za ten, se kterým jsou dlouhodobě spokojeni. Tomu logicky předchází řada dalších obrazů, které však mohou být v umělcově životopise vynechány. 

To není můj případ. Za umělecká díla jsem schopna považovat i obrazy, které jsem namalovala v mateřské školce. (Smích) Dochovaly se, a tak jsem si říkala, že by bylo zajímavé vystavit je vedle mých nových obrazů. Tematicky by to sedělo: dětství a dětství. Také mám nějaké kreslené deníčky – psané také, ale ty bych nevystavila.

Říkáte, že na sobě a svých obrazech pozorujete posun. V čem spočívá?

Nejde o změnu tématu, ale o změnu techniky. Pokud jde o formát, vždycky jsem dělala malé formáty, obrazy na papíře. Původně to měly být skici, ale teď si myslím, že by to mohla být samostatná díla. Nevidím důvod, proč by se o plátně mělo uvažovat jako o něčem lepším. Došla jsem k přesvědčení, že papír je rovnocenný, a také jsem přesvědčila několik kupců, kteří požadovali plátno, aby si koupili obrazy na papíře.

Obávám se, že skutečnost, že někteří lidé stále považují za umění pouze malbu na plátně, je dědictvím dlouhé a často jednostranné historie sběratelství. Čím je pro vás zajímavý papír?

Je pro mě osobnější, intimnější. Připomíná mi deníkový záznam.

Píšete si deník?

Teď už méně, ale dříve hodně. Ale často si píšu na zadní stranu obrazů. Někdy básně, někdy to, co mě napadne. A většinou to píšu zrcadlově obráceně. Je to pozůstatek z dětství, kdy jsem si myslela, že když to napíšu pozpátku, nikdo to nebude umět přečíst.

Ale pak je problém, kterou stranu obrazu vystavit.

Jsou sběratelé, kteří si vyberou nějaký obraz, přijdou si pro něj a pak jsou zvědaví, jestli je vzadu něco napsané. Zatím jsem je ale nikdy nevystavila tak, aby to bylo vidět. Ale několikrát jsem přemýšlela o tom, že bych jeden obraz umístila do prostoru.

Tvoříte vždy doma?

Ano. I během studia na AVU jsem ateliér moc nevyužívala a své věci jsem si tam nosila. Vadí mi ruch. Když maluju doma, dávám si do uší sluchátka, abych neslyšela žádné zvuky zvenku. Několikrát jsem uvažovala o tom, že bych měla ateliér jinde, ale ani to by mi nevyhovovalo. Takhle můžu vstát a začít malovat hned, když se mi zachce.

Jaké bylo studium na Akademii výtvarných umění?

Nejvíc mi dala střední škola, volný přístup, důraz na to dělat si věci po svém. Na AVU to bylo přesně naopak, i když jsem si stále dělala věci po svém a příliš jsem neposlouchala návrhy Michaela Rittsteina. On to pak se mnou tak trochu vzdal, říkal mi: „A vy si to stejně uděláte po svém.“ Ale respektoval mě a dodnes jsme v kontaktu.

Když jste vychodila školu, věděla jste co budete dělat?

Už na AVU jsem měla nějaké kupce, dělala jsem výstavy, takže mě ani nenapadlo, že bych se tím neměla živit. Kdyby to náhodou nevyšlo, tak bych možná šla dělat prodavačku, ale v takovém případě bych už nikdy žádný obraz nenamalovala. Nekompromisně: buď jedno, nebo druhé.

Umění mám jako svou terapii. Pomáhá to? Částečně, ale ono se vždycky něco najde. Někdy si ale říkám, že nebýt mé tvorby, už bych tu možná nebyla. Vždycky jsem pro ni žila, vždycky mi něco dávala a jsem ráda, když dává něco i někomu jinému. Často se mi stává, že za mnou někdo přijde, zastaví se u mého obrazu a začne mi vyprávět, co se mu v životě stalo. Je to zajímavé: při pohledu na obraz se v nich něco otevře a začnou ventilovat svá traumata.

Před naším rozhovorem jsme se chvíli bavili o tom, jak vnímání světa proměnila pandemie covidu-19.

Pandemie mi paradoxně v něčem pomohla: více lidí se začalo o mé obrazy zajímat prostřednictvím Instagramu.

To je zajímavé. Jak se obchoduje s uměním na Instagramu?

Je tam spousta podvodníků, ale také spousta kupujících, kupodivu starších ročníků. Také tam lidé prezentují své sbírky, což je zároveň reklama pro umělce. Něco jsem prodala i soukromým sběratelům v zahraničí přes Instagram, i když to bylo martyrium ověřit, jestli to není podvod. Současný trh s uměním je skrytý.

O co je v zahraničí z vašeho díla největší zájem?

O obrazy dětí. Každý má v sobě kousek dítěte a každý si s sebou neseme něco z dětství. A pak jsou tu souvislosti. Udělala jsem sérii Boy in a Box inspirovanou skutečným příběhem chlapce, který byl v padesátých letech nalezen nahý a mrtvý v krabici ve Filadelfii. Vzniklo hodně fotografií post mortem, ze kterých jsem vycházela.

Jsou i jiné příběhy skutečných dětí, které vám sloužily jako námět?

Zaujal mě Gabriel Fernandez, chlapec, který si na Den matek oblékl tričko s nápisem Mom (maminka). Existuje fotografie, kterou pořídila jeho učitelka ve škole. Tou dobou už měl na sobě rány, o týden později ho doma zabili. Přestože byl týraný, své rodiče miloval a toužil po jejich lásce.

To mi připomíná písničku Jeremy od skupiny Pearl Jam, inspirovanou novinovým článkem o středoškolákovi, který se zastřelil před svou třídou. Jsou tyto příběhy, o kterých se hodně píše, důležité?

Vidím v nich poselství, aby se lidé více rozhlíželi. Takových dětí je kolem nás spousta, mohly by být i u vás doma. Ale když nevidíte a neslyšíte a někdy možná i slyšíte a nic neděláte, je to problém. Má smysl o těchto příbězích mluvit.

Jakub se zabývá uměleckými a kulturními dějinami 20. století, dějinami totalitních režimů a s tím spojenou problematikou traumatu a paměti. Za svou studii ‚Němci a Lidice: Příběh umění‘ (2023) získal Cenu profesora Milana Tognera. Ve svém výzkumu se aktuálně zaměřuje na období politického uvolnění v komunistickém Československu a kulturní výměnu se západními zeměmi. Od roku 2018 pracuje jako odborný pracovník a asistent projektového manažera ve Sdružení PAMĚŤ z.s.