Samuel D. Albert is an Art Historian who focuses on the Austro-Hungarian Monarchy and the successor states, particularly Hungary and Romania.  He is currently engaged in a multi-year project focussing on Austro-Hungarian, Austrian, and Hungarian art exhibitions, 1890-1940.   He is currently a Fulbright scholar in Budapest.

He will present a lecture entitled: Changing Definitions of National(ist) Hungarian Art as Reflected in International Exhibitions 

Marta Filipová se ve svém výzkumu zaměřuje na otázky identity, ať už politické, národní či genderové, a jejího vztahu k modernímu umění a designu. V současnosti se tomuto tématu věnuje ve výstavních kulturách a reprezentaci meziválečného Československa na světových veletrzích.

Od šokové reakce po interval ticha. Československo na meziválečných výstavách 

Únava z výstav byla známým pojmem už na světových výstavách konce 19. století. Jak se výstavní areály těchto událostí rozrůstaly, vystavovatelé v jednotlivých pavilonech museli bojovat o pozornost a čas diváků, kteří kolikrát strávili několik hodin prohlídkou jiných expozic či návštěvou různých atrakcí. Především v meziválečném období tak začali organizátoři, designéři a umělci mnohem více uvažovat nad tím, jak návštěvníka, vstupujícího do jejich prostoru, zaujmout.

Přednáška se zaměří na vývoj vnitřního uspořádání výstavních pavilonů v meziválečném období jak na výstavách světových, tak na dočasných národních a regionálních výstavách v Československu. Na konkrétních příkladech ukážu, jak se rozložení interiéru vyvinulo od prezentací připomínajících muzejní sály ke složitému systému, který vedl diváka po vytyčené a promyšlené trase mezi exponáty. Designéři na takto navrhované cestě, i když málokdy uskutečněné podle návrhu, pracovali s technikami z různých příbuzných oborů, především jevištního návrhářství, které měly návštěvníka-diváka zaujmout. Sem patřily i přístupy převzaté z divadelního prostředí jako šokové reakce, vizuální návaznost, interval ticha nebo náznakové prezentace.

Hlavním příkladem bude československý pavilon na světové výstavě v Paříži v roce 1937 Jaromíra Krejcara, Ladislava Sutnara a jejich spolupracovníků, ale také návrhy Antonína a Charlotte Heythumových, Jiřího Krohy a Zdeňka Rossmanna a práce jejich zahraničních kolegů, jako byl například El Lisickij, Lászlo Moholy-Nagy nebo Friedrich Kiesler. Cílem příspěvku je poukázat na souznění jednotlivých designérských disciplín a na paralely mezi divadelními strategiemi a vnitřním aranžmá výstavních pavilonů.